Sokol Telnice – TJ Sokol Újezd u Brna 32:35 (18:19)

Jarní odveta hraná na azylové půdě Telnice – tedy v Měníně přinesla asi všechno, co od ní diváci a hráči očekávali. Nová telnická hala se právě staví (zvenku už je skoro hotovo) a tak oběma mužstvům dobře známé prostředí měnínské haly bylo neutrálním hřištěm, neboť v ochozech to bylo asi vyrovnané. Atmosféru, kterou diváci vytvořili, lze označit bez jakéhokoli ostychu jako za extraligovou. Společně se
zápasy Újezda doma s Ivančicemi a s Velkým Meziříčím a následnými jarními odvetami se tento zápas bouřlivou atmosférou vymykal jak druholigovým, tak i mnoha prvoligovým zápasům. Zkrátka když je na co sedívat, tak divák si cestu do házenkářského hlediště prostě najde…

I když dle výsledků z několika posledních let lze konstatovat, že za delší konec v těchto derby tahá Újezd, tak pro Telnici je otázkou prestiže proti Újezdu postavit to nejlepší, čeho je vždy schopna. Proto tedy domácí až těsně před uzávěrkou soupisek odkryli své 2 největší esa – Marka Popelu (extraliga Nové Veselí) a Ondru Jahodu (prvoligový HAOLK a na podzim to byl ještě extraligový Zlín), což ale pro nás nebylo žádné překvapení. My naproti tomu nastupujeme také s tím nejlepším, co máme aktuálně k dispozici a co je v nezraněném stavu.

Zápas začínáme prvním útokem, ze kterého úspěšně sehráváme nacvičený signál – nadhazovačku (chcete-li Ameriku), což nebývá na úvod zápasu vůbec zvykem. Tyto parádičky pro diváky se hrají za rozhodnutého stavu v poslední minutě. Naši borci však touto parádou chtěli vyslat soupeři jasný vzkaz o svém sebevědomí a síle. Avšak domácí toto vůbec nevyvádí z míry a 7. minutě nás kosí poměrem 6:2, kdy hru naprosto ovládá duo výše zmíněných. Nutno složit poklonu zejména Ondrovi Jahodovi, jehož střela z výskoku utažená nakonec do jakéhosi polopodstřelu mířící brankáři někam okolo hlavy a ramen, to je opravdu něco, na co se moc pěkně dívá a v podstatě je to jeho „originální patent“. S tímto si začínající Ondra Zapletal v naší bráně není schopen poradit, stejně tak jako naši středový obránci. Až s následnou výměnou našeho gólmana a impozantním nástupem Lukyna Rittera mezi tři tyče hru vyrovnáváme a ve 25. minutě už vedeme 17:12. V prvním poločase na naší straně doslova zářil Vítek Kučera, který jak rychlou rozehrávkou, tak přesnými střelami ze střední spojky hrál mistrovskou házenou. A jak to jeden začne, tak další se hned přidají. Tradičně byl vidět Peší, Dosty a Atom, Ondra Krošík dostával lahůdkové pasy do pivota, které většinou nešly neproměnit v branku. I přes mírné zaváhání na konci poločasu, kdy se domácí docvakli na 1 branku, bylo vidět v naší hře spoustu pestrosti a kreativity v zakončení, zatímco telničtí to tvrdohlavě hráli více méně jen na trio Popela st. – Jahoda Ondřej – Popela ml.

Druhá půle a náš famózní nástup do ní, to byl koncert, jemuž nešlo jen tak nezúčastněně přihlížet. V 41. minutě vedeme už 29:22, kdy v naší bráně exceluje Lukyn Ritter a v útoku řádí Honza Pešák. V 17. minutě bereme time a zdá se, že Telnice je na kolenou a zápas se bude z naší strany exhibičně dohrávat. Avšak právě v tomto tajmu, kdy jsem měl možnost pozorovat dění v hloučku telnických hráčů zazněly od jejich trenéra Davida Bíma během 20 vteřin naprosto jasné pokyny hráčům do hry – hrajeme obranu 1-5 atd… Bezprostředně po tomto tajmu dochází k naprosto nečekanému obratu v zápasu, jehož strůjcem je zejména brankář domácích Pavel Vařečka, který lapá jednu naši tutovku za druhou a Telnice se v 56. minutě dotahuje na 2 branky a ještě jde do útoku s vyloženou šancí z levého křídla, kterou však na čáře chytá náš Ondra Zapletal, který na posledních 5 minut vystřídal Lukyna v bráně. Poté už celkem v klidu dohráváme a kontrolujeme zápas na konečných +3, avšak ta koncovka nás trošičku a malilinko přece jenom vystrašila…

Několik poznámek k tomuto duelu. Předně pánové rozhodčí zaslouží z mého pohledu absolutorium. Velice kvalitně odpískaný zápas v bouřlivé atmosféře, kdy hlediště dokáže být velice nevlídné. Sice se nehrálo v rukavičkách a zejména atak na Honzu Pešáka byl hraniční, a kdyby za něj byla udělena červená karta, asi by to nebylo překvapivé. Na straně druhé, hráči se přece jenom dlouhodobě znají a ačkoli se vždy v takovém zápasu nějaké „horká“ hlava najde, tak dnes to nebylo tak vyhrocené jako tomu bývalo dříve. Co se týká brankářů na obou stranách, nutno vzdát všem velký kredit.

Bubny v podání Ritter family byly slyšet tak výrazně jako snad ještě nikdy. I když na hřišti krev netekla, tak ruce Gábiny Ritterové po zápase byly krvavé docela dost – ono se řekne „mlátit paličkama do bubnu“, ale když si zapomenete vzít bubenické rukavice, tak prsty dostanou řádně zabrat a puchýře naskakují až praskají… Avšak v podání Ritterů je jejich bubnování doslova koncertem pro 3 bubny a 200 řvoucích hrdel, které už neodmyslitelně k našim zápasům prostě patří…

I nadále vedeme tabulku s náskokem 3 bodů na Velké Meziříčí. V neděli 26.4. hostíme doma HBC Olomouc, a to není zdaleka soupeř, který se může jakkoli podcenit. Takže v neděli v 15:00 všichni opět na značkách!